Historie Stráže podsvětí

Historie Stráže podsvětí

Příspěvekod Azean » sobota 10 prosinec, 2011 18:38

Část 1.


Vznik a historie společenstva Stráže podsvětí je dosud zahaleno tajmestvím a je předmětem pátrání některých našich bratří a sester. Víme, že společenstvo Stráže podsvětí (původní název není znám) je jedním z rotříštěných pozůstatků rytířského Řádu stříberné ruky, zřejmě původně jeho diverzní a výzvědnou jednotkou, která někdy koncem Třetí války ztratila velení i spojení s původním řádem. Možná začala žít vlastním řádovým životem tak jako dnes... snad sledující vlastní cíle a pracující pro
své někdejší spojence (Stormwind, Darnassus)... ?

Studium archviních materiálů ve Stormwindu prozradilo, že nějaký čas po Třetí válce snad měla současná Stráž podsvětí za úkol sledování dění v Lordaeronu po vraždě krále Terenase princem Arthasem. Princ Arthas v té době začal hloubit rozsáhlé katakomby v podzemí Lordaeronu. Do této éry spadají počátky Undercity a odtud zřejmě pochází novější a současný název společenství. Na podsvětní bludiště a diverzní boj proti nemrtvým armádám a Scarlet Crusade zřejmě odkazuje také dochovaný řádový erb (svíce zažehnutá v temnotě), alespoň taková je interpretace moderní heraldické encyklopedie uchovávané ve Stormwindu. Přesný význam tohoto symbolu však zřejmě znají jen staří mistři a kde je jim konec, není zcela známo.


Část 2.


Další stopy v minulosti Stráže přeci jen odhalilo pátrání v Eastern Plaguelands. Současní Strážci podsvětí sice již několikrát obrátili na ruby Stratholme, své domělé někdejší sídlo a odpověď nenašli... možná, že už tam dávno žádné stopy nejsou....

.... ze slepé uličky nás vyvedl až duch muže jménem Joseph Redpath. Ten nás odkázal na svého bratra Carlina, který znal někoho, kdo údajně u Stráže sloužil během Třetí války. Plodná spolupráce s Argent Dawn nám v pátrání napomohla i tentokrát. Carlin Redpath nám nakonec neochotně prozradil, že spojení s Řádem stříbrné ruky bylo po Třetí válce obnoveno skrz Tiriona Fordringa. Za povšimnutí stojí, že Carlin redpath o nás zásadně mluví jako o Stráži a slovu "podsvětí" se vyhýbá. Tirion Fordring odmítá říci cokoliv, ačkoliv je zřejmé, že něco ví. Carlin Redpath tvrdil, že Stráž kdysi mívala jednu ze svých tajných základen v Darrowshire v Eastern Plaguelands a že právě zde byly uchovávány poslední zápisy o činnosti a historii Stráže.

Obrázek


Light Hope Chapel, EPL

Určení někdejšího hlavního sídla Stráže a osud zápisů zůstává zahalen tajemstvím. Možná, že ani žádné centrální sídlo neexistovalo. Kam se nakonec poděla stará Stráž podsvětí nám Carlin Redpath naznačil rovněž, ačkoliv to neodpovídá na všechny naše otázky. Z Darrowshire snad (podle něj) byla jednotka odvelena do Northrendu a její záznamy zmizely společně s koncem její základny.

Z toho všeho se zdá nepochopitelné, že Stráž v současné podobě existuje. Výpověď Carlinova nasvědčuje tomu, že naše bývalé vedení skončilo v Northrendu z neznámých příčin. Důvod odvelení těsně před zkázou Darrowshire je pro mě naprosto nepochopitelný. Kdo předal velení tajemnému Draenei jménem Allyeater, co o osudu původní Stráže věděl a proč tak záhy odešel... jaké tajemství se za odchodem Stráže na sever skrývá a proč Tirion Fordring mlčí, je záhada. A kam se poděly záznamy z Darrowshire? Nechci raději ani pomylset, když píši tyto řádky.....

Nejpodivnější na tom všem ale je, že výpověď Carlina Redpath se rozchází se záznamy ze Stormwindské knihovny, které odchod do Northrendu vůbec nezmiňují.


Část 3.


Na Potemnělý břeh na severu Duskwoodu se snášel večer a les se propadal do tmy. Říčka dělící Elwyn Forest od temného lesa na jihu byla toho dne obzvlášť tichá, jen ryba tu a tam občas rozčeřila hladinu.

Obrázek


The Darkened Bank

Sven Yorgen jako každý večer seděl na břehu u táborového ohně a přemýšlel, zda se vůbec ještě někdy vrátí domů, na svou rodnou zemědělskou usedlost. Jeho myšlenky se opět upnuly k jeho ztracené rodině. Duskwood se v poslední době stal velmi temným místem...

Nedaleko zašustilo listí a noční klid narušilo tiché zacinkání kovu o kov. Sven byl bleskurychle na nohou s vytaseným mečem. Do světla ohně vstoupil muž v plátovém brnění v bronzové přilbici a s lněným přehozem obarveným do karmínova, na němž se leskal zlatě vyšívaná pavučina. Sven svraštil obočí.

„Kdo jste?“, zeptal se.
Muž v brnění si bez optání přisedl k ohni a sundal z hlavy helmu. Mohutný palcát, který se mu do té doby houpal za pasem odložil do trávy.
„Tyw,“ řekl, „Pamatujete se na mě, Svene?“
Sven Yorgen si muže pozorně prohlížel, ale neříkal nic.
„Nezdržím se dlouho,“ pokračoval ozbrojenec, „Mám jen pár otázek...“
Muž v plátové zbroji, který se představil jako Tyw větu nedokončil.
„Už si vzpomínám!“, skočil mu do řeči Sven, „Mladý Tyw, z Elwynské stráže. Jste to vy, že? Propána krále, jak ten čas letí. Změnil jste se a ....“
Sven se zamyslel. Konec věty zůstal viset v povětří a rozplynul se jako kouř nad pomalu dohasínajícím ohněm. Aby nějak zaplnil tíživé ticho, Sven se postavil a vykročil směrem k hromadě dříví.
„Něco přiložím na oheň,“ řekl téměř zbytečně.
„Svene, já už přece nesloužím u Elwynské stráže. Copak si nevzpomínáte?“
Sven Yorgen mlčky přikládal a usilovně přemýšlel. Před pár lety potkal mladíka jménem Tyw, který sloužil u Elwyn Guard a měli spolu nějaké kšefty. Matně si pamatoval, že ho poslal na Raven Hill zabíjet nemrtvé a že se ten nenápadný mladík náramně osvědčil. Cestovala s ním tenkrát taková mladá čarodějka...
„Doporučil jste mě do Stráže podsvětí, vzpomínáte?“
Sven Yorgen mírně zbledl, ale v tom šeru to bylo sotva vidět. Tyw na něj upíral pátravý pohled. Nebylo mu to moc příjemné a začal být poněkud nervózní z toho, kterým směrem se může debata ubírat...
„Docela by mě zajímalo proč. A taky co o Stráži podsvětí víte.“
Svenovy obavy se naplnili ještě dřív, než se stačil nadechnout. Mlčel. Díval se do žhavých uhlíků a v hlavě se mu vybavilo několik mučivých vzpomínek. Opět se rozpomněl na svou rodinu, kterou už zřejmě nikdy neuvidí...
„Stráž podsvětí....“ zabručel si pro sebe. Přemýšlel, zda má vůbec na tohle téma hovořit a zda toho ví dost na to, aby to vůbec stálo za řeč.
„Tvoje matka Tricia, byla vzdálenou příbuznou mojí ženy, jestli to nevíš....“ začal hovořit Sven, „Nikdy se ale neviděly. Myslel jsem....“
Vyprávění skončilo velmi brzy. Sven věděl, že začal ze špatného konce. Tyw na něj stále upíral svoji tmavé oči a mlčel. Nechápal a nemohl chápat. Nic nevěděl.
„Vlastně není moc, co bych Vám řekl. Prostě mě napadlo Vás doporučit, protože má mrtvá žena kdysi znala někoho ze Stráže podsvětí. Nevím, co mě to napadlo... Víte, možná vzpomínky. Kdo ví. Moje žena občas jezdívala až za Darkshire pečovat o nějakou hrobku.“
„Nějako hrobku?“ Tyw se zájmem zvedl obočí.
„Ano. Nikdy jsem ji neviděl. Myslím si ale, že to má něco společného se Stráží podsvětí.“
„To nejspíš má,“ poznamenal Tyw, „podle mě to je hrobka některého z našich velmistrů. A podle všeho žádný moc dlouho na živu nevydržel.“
„Chápu,“ řekl přiškrceným hlasem Sven. Povzdechl si a zamyslel se. Něco málo o Stráži podsvětí od své ženy už slyšel. Neptal se ale. Věděl, že by mu to nikdy neřekla. Občas se setkávala s jejich posly na okolních polnostech. Neviděl to sice rád, ale nikdy by ho nenapadlo, k jaké tragédii to může vést.
„Vlastně.... je hrobka vašeho prvního velmistra, Tywe,“ řekl Sven.
„Jak to víte?“
„Vím to, protože jsem zaslechl několik rozhovorů, které jsem asi slyšet neměl.“
Sven se nervózně přehraboval v ohni dlouhým zakřiveným klackem. Rozhodl se, že řekne i ten zbytek toho málo, co věděl.
„Za mou ženou chodívali poslové ze severu. Podle všeho to mělo co dělat s tím pietním místem. Protože jsem několik těch rozhovorů částečně slyšel, zaznamenal jsem i skutečnost, že první velmistr Stráže podsvětí je už dlouhou dobu pochován právě tam...“
„Ano, to jsme se domnívali také,“ skočil mu do řeči Tyw, „Něco takového naznačují i pamětníci ze zpustošeného Lordaeronu.“
Sven Yorgen neodpověděl. Stále se díval do ohně. Zakřivenou větev nakonec zlomil na půl a přiložil ji na oheň.
„No ... a pak jednoho dne chodit přestali. Buď zemřeli nebo odešli. Uběhli dva až tři roky. A ten den, kdy má žena zemřela, za ní opět někdo byl. Bylo to opravdu divné. Ten muž byl totiž elf. Za mou ženou nikdy elfové nechodili. Kdo ví, odkud byl tenhle. Nicméně... zaslechl jsem i jeho jméno... Ashenvale.“
Tyw se pousmál.
„To je všechno co víte, Svene?“
„Ano. A upřímně jsem rád, že toho nevím víc,“ zachmuřil se starý farmář.
„Víte, Svene.... moc tomu nerozumím.“
„Ani já ne.“ Přiznal se Sven
„Ale jedno vím jistě."
„Ano?“ zeptal se farmář.
„Ashenvale není jméno osoby. Ashenvale je totiž... jméno místa. Je to elfí les na Kalimdoru.“
Chvíli bylo ticho. Oby muži mlčky zírali do plamenů. Uběhlo několik minut.
„No... už jsme Vás zdržel dost, Svene. Raději půjdu. Mám se dnes ještě setkat s naším velitelem Zababou v Goldshireském hostinci. A potřebuju si zařídit pár věcí. Děkuji, že jsem si s Vámi mohl popovídat.“
Tyw se s farmářem kvapně rozloučil. Jejich loučení bylo stejně rozpačité jako setkání. Odejít tak brzy nebylo zrovna zdvořilé, ale Tyw neměl času nazbyt. Osedlal koně a odcválal na jih směrem k mostu do Westfalu.

Obrázek


Sven Yorgen

Sven Yorgen u ohně osaměl. Stále zíral do plamenů a nořil se do vzpomínek. Dnes neměl moc dobrý den. Hrůza z Raven Hill obchází čím dál blíže a Duskwood je den ode dne horším místem k životu. Na svou farmu už se asi nevrátí. Goldshire, pomyslsel si. Goldshire.... Tam bych se mohl odstěhovat.


Část 4.


Byl to onen slavný a krásný den, kdy byli Nelwara, Nicevenn a Gondar pasováni do stavu rytířského a stali se templáři našeho řádu. Slavnostní shromáždění společenstva bylo ten den obzvlášť pěkné a milé. Sešlo se nás mnoho a vyslechli jsme mnohá vyprávění a novinek z našich dalekých cest.

Ještě ten den jsem se vydal na sever do Western Plague Lands navštívit hrobku Uthera Lightbringera, zakladatele řádu Stříbrné ruky. Gondar se uvolil, že mne bude na cestě doprovázet a pohovoří s tamním knězem. Čekala nás velmi dlouhá cesta. Western Plaguelands je smutná a nebezpečná země a cestování ve dvou je přes ni mnohem příjemnější. Osedlali jsme koně a vydali se vstříc zničené zemi....

Obrázek


Setkání s knězem bylo poměrně krátké, neboť starý elf nejevil příliš ochoty do vyprávění. Potvrdil však naší domněnku o tom, že Darrowshire dříve Řád využíval a že Stráž podsvětí zde měla „jedno ze svých sídel“. Tím mě ubezpečil v přesvědčení o tom, že Stráž podsvětí neměla jediné centrální sídlo. Odkázal nás také na nedalekou podzemní kobku obývanou nemrtvými, o které se domníval, že mohla dříve sloužit stejnému účelu. Je zjevné, že nám neprozradil vše, co nám prozradit mohl. Neochota, se kterou se setkávám kdykoliv se ptám na Stráž podsvětí, mě začíná znepokojovat.

Obrázek


Navštívili jsme jedno místo, které kněz označil jako jedno z možných sídel Stráže. V této kobce jsme našli několik zbytků zničených a ohlodaných záznamů a svitků. Museli jsme se k nim ovšem probít velkou skupinou nesmírně dotěrných oživlých mrtvol a musím říct, že to nebyl boj zrovna jednoduchý. Bylo to strašné místo s ještě strašnějšími obyvateli. Dlouho jsem v této zemi nebyl a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na to, že v ní nepotkáte živou duši....

Obrázek


Ze záznamů jsme se nedozvěděli nic nového. Ve skutečnosti tam nebylo o Stráži podsvětí vůbec nic. Starý kněz nás na to místo poslal nejspíš proto, aby se nás zbavil. Objevili jsme však list psaný starým elfským jazykem a velmi úhledným, jemným, snad ženským rukopisem. Mám tento podivný list schovaný v bezpečí. Chystám se vydat se s ním za elfy na Darnassus, aby mi ho přeložili. Jakmile dokončím své učení v kování zbraní a brnění, odcestuji na čas na Kalimdor. Nevím, zda ten obsahuje něco přínosného. Ale fakt, že je napsán dávno zaniklým jazykem a přitom vzniknul v době posledních deseti let a našel se tam, kde se našel, je zarážející.

Včera jsme se s Gondarem sešli na našem tajném místě. Ptal se mě, zda jsem obdržel dopis, v němž bylo chvatně naškrábáno pár poznámek. Byly to poznámky onoho kněze, které od něj dostal druhý den Stormwindskou poštou a které mi obratem přeposlal, aniž by je studoval.

Neobdržel jsem nic. Což je nadmíru podivné. Může to znamenat dvě věci.

Buď je Stormwindská pošta nespolehlivý šlendrián a nebo.... se někdo, komu se nehodí naše pátrání, dozvěděl že jsme něčemu na stopě. Popravdě řečeno tomu vůbec nerozumím.


Část 5.


Muž oděný do plátové zbroje kráčel po mramorovém dláždění napříč Darnassem. Dlouhé černé vlasy mu splývaly po tváři a jeho pohled byl upřený někam ke střechám okolních domů. Do elfí metropole nedávno zavítalo jaro a vzduch byl prosycen vůní květů, která přímo vybízela poutníky, aby ji nasávali plnými doušky.

Ozbrojenec pomalu dokráčel k Měsíčnímu chrámu bohyně Elune. Odložil mohutný palcát i štít. Věděl, že je předem ohlášen a vítán. S poněkud plachým úsměvem vstoupil dovnitř. Způsob, kterým si prohlížel chrámové prostory prozrazoval, že toto místo již dlouho nenavšívil a z pozadí paměti se vynořují nějaké příjemné vzpomínky...

„Kdopak jsi a čeho si žádáš, poutníku?“, oslovila ho tichým hlasem překrásná elfka s lesklými, modrými vlasy. Byla oděna do překrásných modrých šatů. Vypadala mladě a pouze hloubka v jejích očích prozrazovala, že na Kalimdoru již viděla mnoho zim.

„Buď pozdravena, ctihodná matko Tyrando,“ odpověděl muž a hluboce se uklonil, „moje jméno je Tyw. Pocházím ze Stormwindu. Před několika hodinami jsem připlul přes velké moře. Snad pamatuješ na dobu před několika lety, kdy jsem pracoval pro Elwynskou stráž jako vyslanec na Darnassu.“
„Ach, ano,“ Tyrande Whsiperwind, představená Měsíčního chrámu se doširoka usmála.
„To víš, že si vzpomínám. Tenkrát jsi nám hodně pomohl. Nejen mně a mému řádu, ale i všem darnassiánským kaldorei. Co pro tebe mohu udělat, příteli elfů?“
„Vidím, že jdeš rovnou k věci,“ řekl Tyw a opětoval její úsměv.
Tyranda se zasmála, ale neřekla nic. Upírala svoje oči na Tywa a nechala tu otázku viset ve vzduchu. I přes její vřelé přijetí bylo jasné, že nemá v úmyslu ztrácet čas.

Obrázek


Tyrande Whisperwind (War of the Ancients Archive)

Tyw vytáhl z vaku u pasu starý zažloutlý a pomuchlaný cár papíru a podal ho Tyrandě.
„Připadá mi, že je tu napsáno něco starou elfštinou. Tím podivným písmem, které jsem tu a tam zahlédl na starých monumentech a rozbořených elfích chrámech.“
Tyranda si zběžně prohlédla list a přikývla: „Ano, je to přesně tak.“
„Ale ten list při tom vůbec není starý. Byl napsaný před několika lety,“ podivila se.
„Potřeboval bych ten text přeložit. Mám důvod se domnívat, že má nějaký význam pro můj cech,“ řekl Tyw
Tyranda neodpověděla a list rovnou nahlas přečetla:

Pro V. S.
Drahá V., věci na Sluneční louce se obracejí k zlému. Z průsmyku přichází stín. Nevíme, zda udržíme věčný odpočinek tvého milovaného. Naše slavnost se odkládá. Zůstaň v Ashenvale. Není tu pro tebe bezpečno. Chtějí tu věc. V žádném případě neopouštěj Kalimdor.

Tvoji přátelé z Lordaeronu


Tyw mlčky vyslechl překlad do obecné mluvy a pokýval hlavou.
„Příliš tomu nerozumím, ale některé věci dávají smysl,“ řekl na to, „jako obvykle více otázek než odpovědí.“
Zachmuřil se. V hlavě si opakoval slova, která právě vyslechl. Nechápal, proč dopis adresovaný někomu na Kalimdoru, našel v jižním Lordaeronu založený v knize pohozené na stole v kobce obývané nemrtvými. Nedávalo to vůbec žádný smysl.

Tyranda mu mlčky podala papír a její úsměv zmizel.
„Nevím, co přesně to je za dopis, Tywe. Říkáš, že to má něco společného s tvým cechem? Nevěděla jsem, že někdo z Elwynské stráže vedl tajnou korespondenci s Ashenvalem. Nevěděla jsem ani, že jste působili na Lordaeronu. Je to celé divné.“
„Ale matko,“ odpověděl Tyw, „Já už pro Elwynskou stráž nedělám. Stal jsem se velmistrem řádu Stráže podsvětí.“
Tyranda věnovala Tywovi pevný a vážný pohled. Chvíli si hleděli do očí.
„Vidím, že jsi toho zřejmě hodně prožil, od té doby, co jsi navštěvoval posvátný přibytek Elune.“
Tyw přikývl, ale neřekl nic.
„Tywe, pojďme se projít do Posvátného háje a pohovořme si. Nemám příliš času, ale něco mi říká, že vyprávění o tvých cestách může být velmi zajímavé. Miluju příběhy z Východních království.“
„Bude mi ctí, matko,“ řekl Tyw a uklonil se.

Ve skutečnosti si nebyl úplně jistý, co je příčinou toho náhlého obratu v konverzaci. Když přišel, byla Tyranda sice milá, ale strohá a formální a zjevně chtěla mít audienci co nejdříve odbytou. Nyní mu nabídla společnou vycházku, začala se zajímat o jeho dobrodružství a byla méně formální.

Poněkud zneklidněn opustil chrám po boku matky představené a zvažujíce každé slovo začal své vyprávění....


Část 6.


Čas v Ashenvale jakoby ani neplynul. Mohutné stromy pomalu ohýbaly své větve a šepot listí v korunách se mísil s časem, který se jen líně převaloval zelenými údolími. Nad elfím lesem se pomalu smrákalo a nad jezírky se začala tvořit mlha. Skrze listoví začaly padat jemné kapky deště a vzduch zavoněl podzimem. Byl to jiný podzim než v Lordaerovu a Elwynském lese. Voněl kouzlem a elfí dlouhověkostí.

V zapadlém údolí nedaleko Astranáru mlčela elfí strážnice a nechala se skrápět sílící večerní přeháňkou. Její tvar zrcadlila hladina jezera, kterou jen tu a tam zvlnila žába nebo vodoměrka. Z dálky bylo možné rozeznat na úpatí věže krátké schodiště a na něm jakýsi nepatrný pohyb. Když jste se podívali blíže, bylo možno spatřit dvě postavy, jak pomalu kráčejí po schodech ke vchodu. Na chvíli se zastavily a vzrušeně gestikulovaly.

Teprve kdybyste se podívali úplně zblízka, zjistili byste, že spolu hovoří muž a draeneiská žena. Muž byl oděný do plátové zbroje, na zádech měl zlatavý štít a u pasu se mu houpal velký palcát. Vysoká štíhlá draeneika byla oblečena do elegantní róby a opírala se o vysokou zdobenou hůl. Pokud byste je chtěli sledovat dále, museli byste s nimi do nitra věže a neslyšně kráčet vzhůru.

„Ano, Tywe. Ultor s Narokem se vrátili zpátky do Stormwindu, je to pár týdnů co jsem s nimi hovořila. Myslím, že práce ve službách Darnassu měli oba po krk,“ říkala draeneika, zatímco oba stoupali po schodech. Od vrcholu věže už je dělil jen krátký úsek.

„To chápu,“ odtušil paladin, „někdo tam ale pracovat musí. Potřebujeme zprávy. Nicevenn, prosím tě.“
„I kdyby přede mnou všichni Naaru klečeli na kolenou, nepůjdu tam,“ odporovala Nicevenn, „je to strašně daleko od našeho cechu, daleko jsou od sebe i domy. A kromě toho...„
„Kromě toho co?“, zeptal se Tyw už poněkud podrážděně.
„Kromě toho je tamní móda naprosto nemožná!“ vypálila Nicevenn.
„S tím bych si tedy dovolila nesouhlasit,“ ozval se jiný ženský hlas. Jeho majitele však nebylo vidět. Tyw s Nicevenn mezi tím došli až na vrchol věže a rozhlíželi se kolem. Původce hlasu nebyl nikde k nalezení.

„Rillien, nedělej nám tyhle věci. Víš, jak se vždycky leknu,“ řekl už trochu unaveně Tyw, ale zároveň se usmál. Elfí kočku měl moc rád a byl šťastný, že ji znovu... povzdech si.
„Prosímtě, můžeš se nám ukázat? Vůbec nevím, kde jsi. Nevidím tě,“ řekla Nicevenn.
V koutě rozlehlé plošiny se náhle objevila krásná elfka a potichu se smála.
„Jdete pozdě,“ řekla beze stopy výčitky, „Naštěstí ne moc. Melyria tu bude každou chvíli.“

Všichni tři se srdečně přivítali a posadili se na zem. Nějakou chvíli se jen tak dívali na vycházející hvězdy nad jezerm. Uplynula možná hodina, než na schodech zazněly tiché kroky.
„To bude Melyria“, zašeptala Rillien.
„Lucerna svítí i v noci,“ ozvalo se ze spodních pater věže.
„Až do rána,“ řekli současně Tyw s Nicevenn.
Na plošině se objevila vysoká elfka v kovové zbroji. U pasu měla dva štíhlé meče. Ostří jejího pohledu bylo jejich nebezpečným zrcadlem. Ani její hlas nebyl příliš přívětivý.


„Buďte pozdraveni. Jsem Melyria. Kdo jste vy a co chcete?“
„Rillien s tebou nehovořila?“ zeptal se Tyw. Elfky ho vždycky dokázaly znejistit.
„Ano, hovořila. Ukažte mi ten dopis a peníze, ať je to rychle vyřízené.“
Tyw zapálil svíci a nakapal z ní trochu vosku na studenou podlahu. Připevnil svíci tak, aby hořela kolmo. Podařilo se mu to hned na druhý pokus. Svíce začala hlasitě prskat a vypadala, že každou chvíli zhasne. Z nočních stínů se vynořily jejich tváře a v očích se odrážel malý plamínek.
„Koboldí šunt...“, procedil Tyw mezi zuby. Nicevenn na něj sykla, ať je zticha. Rillien se usmívala.
Tyw vytáhl z vaku dopis a podal jej Melyrie současně s váčkem zlatých mincí.

„Já se jmenuju Tyw. Pocházím z jednoho opatství nedaleko Stormwindu. Se mnou přišla kněžka Nicevenn z Draenoru. Chceme znát odpověď na naši otázku, kterou už jistě znáš.“
Melyria neříkala nic. Vzala peníze a zírala na dopis. Pak se podívala na jeho přepis do obecné řeči.

„Tohle psaní jí poslal někdo z vašeho cechu?“, zeptala se.
„Vypadá to tak,“ připustil Tyw.
Melyria se zamračila.
„Pokud já vím, říkali jí ať se s vámi nestýká. Že z toho budou jenom potíže. A jak to nakonec dopadlo? Všichni odešli do Northrendu a co se s nimi stalo, víte asi vy sami nejlíp.“
Do jejích slov se poprvé vkradl stín nejistoty a strachu. Pátravě se zahleděla na Tywa, jakoby chtěla z jeho očí vyčíst každý pohyb jeho duše. Ticho bylo tíživé. Napětí hmatatelné. Stejným způsobem si začala prohlížet i ostatní.

„My tři jsme v Northrendu nikdy nebyli,“ prolomil Tyw mlčení.
Melyria nic neříkala. Stále všechny pátravě zkoumala, jako by něco hledala. Nebylo to však nic na jich zbroji nebo oděvech či tvářích. Hledala v nitru a hluboko.
Nakonec se k Tywovi naklonila a pošeptala mu něco do ucha.

„Tak se jemnovala, paladine. Jsem si jistá, že dopis byl adresován ji. Je to už hodně dlouho, co v těchto lesích naposledy zněla píseň hvězd...“
Poslední větu řekla spíše sama sobě a v hlase byl znát smutek. Byl to ten druh nostalgie, který cítíte, když vzpomínáte na někoho, kdo se už nikdy nevrátí.
„Moc jsme ji milovali. Odešla kvůli jednomu z vás. Přeplavila se přes moře. Cestovala džunglí i horami. Hledala váš řád. A měla tu věc u sebe. Mířila k Průsmyku smrti. Chcete-li zemřít také, hledejte odpověď právě tam.“

Tyw, Nicevenn i Rillien hleděli na Melyrii mlčky.
„Nejspíš vůbec nerozumíte tomu, co říkám, že? A to máte mezi sebou elfku. V Dalaranu by vám určitě taky nic neřekli, stejně jako Tyranda. Z vaší slávy a moudrosti zjevně nezbylo nic. Jste pár opuštěných ubožáků, co se bezcílně potlouká po světě a šťourá se do věcí, o kterých nemá ani ponětí!“

„Cože?“, řekl Tyw. Na nic jiného se nezmohl.
„Jak jste naivní! Všichni zemřete a pak možná pochopíte. A to bude zatraceně pozdě! Však oni si vás najdou...“ řekla Melyria a rychlým pohybem skopla svíci, která okamžitě zhasla. Na věži v tu chvíli propuklul chaos.
Všichni tři překvapení poutníci vstali najednou. Tyw vrazil potmě do Nicevenn, která vykřikla a málem porazila Rillien, když se zrovna proměňovala v kočku. Ve vzniklém zmatku se Melyria ztratila z plošiny. Běžela rychle dolů po schodech a rychle unikala z dosahu i doslechu.

„Počkej!“ volala na ní Rillien, „stůj! Co to má všecko tohle znamenat? Kam běžíš?“
Odpověděl jí však jen zvuk rychle se vzdalujících kroků a tiché kuňkání žab od nedalekého jezera. Nad vrcholky stromů začal vycházet měsíc.

„Tohle nebylo dobré,“ řekl Tyw.
„Ne,“ souhlasila Nicevenn.
„Ne, to není a nebude dobré.“ zašeptala Rillien nyní již proměněná v šelmu. Její oči ve tmě žhnuly jako uhlíky a pronikaly hustou tmou.

„Je čast vrátit se domů,“ řekl Tyw pochmurně.
Obrázek
"Vesper Umbris LF 1 DPS for Heart of Fear, link Marmot or no invite"
Azean
Administrátor
 
Příspěvky: 687
Registrován: úterý 06 prosinec, 2011 20:49
Bydliště: Jirkov

Re: Historie Stráže podsvětí

Příspěvekod Azean » sobota 10 prosinec, 2011 18:45

Část 7.


Na tichém mořském břehu blízko Auberdine ležel plášť noci. Byla tma a mlha pohlcovala hvězdný třpyt tak dokonale, že nebyly vidět ani obrysy přístaviště. Mladá elfka sloužící u elfí stráže se rozhodla využít tmy a zpříjemnit si nezáživnou službu koupelí v moři. Příboj šuměl a prsty mořské pěny hladily písčitý břeh. Scathah odložila meč i svou jednoduchou zbroj Auberdinské stráže a pomalu vstoupila do vln. Mořský příboj s ní cloumal a ona se jen zlehka položila do jeho náruče. Líně plavala od břehu a nechala přes sebe převalovat mohutné vlny. Užívala si chvíli, v níž nebylo nic... ani země, ani nebe. Jen šumění moře. Milovala tyhle chvíle a ještě více milovala, když svítily hvězdy. Zpívala jim melodie, někdy nahlas a někdy tiše. Vždyť ona sama byla Hvězdná píseň. Jediná, kdo zůstal ze staré rodiny, která zpívala nočnímu nebi prastaré písně beze slov. Její matka dávno zmizela za Velkým mořem.

Obrázek


Auberdine

Nevěděla přesně, kolik času strávila ve vlnách. Poznala však, že moře ji odplavilo alespoň půl míle na jih podél břehu. Pomyslela si, jak je to zvláštní. Možná, že se hvězdy záměrně schovaly před tou prazvláštní hříčkou osudu, který tu noc vládnul mořským proudům. Scathah Starsong se neocitla na dobrém místě....

Když v zamyšlení kráčela ke břehu, ještě po pás ve vodě, zdálo se jí, že slyší ve větru hlasy. Zastavila se a zaposlouchala do šepotu větru. Poznala, že někdo se dí na břehu a vede tichý rozhovor. Chvíli čekala, nevědouce, co dělat. Vítr k ní donášel útržky slov. Rozhodla se raději vzdálit dále podél břehu a nerušit skrytou debatu. Když tu k ní vítr zanesl jméno, které dobře znala.... Velinda Starsong. Slyšela ho jednou a pak i po druhé. Na chvíli měla pocit, že sní.

Otočila se a udělala několik kroků směrek místu, odkud hlas přicházel. Začala poslouchat pozorněji.

„.... a oni se to také dříve nebo později dozvědí. Od koho? To nevím. Možná, že sám princ Arthas si je jednou povolá. Udělal to jednou a může to udělat i podruhé. Tím spíš, že neznají pravdu. Nikdo z nich. Jsou pořád stejně naivní jako tenkrát. Stará Stráž už třeba taky ví o jejich pátrání. A oni se vrátí.. A to bude jejich konec. A když tak nad tím přemýšlím... Tím lépe pro nás, tím lépe pro Sesterstvo Elune a tím lépe pro Darnassus. Protože o Velindě a Lvím srdci se pak už zaručeně nikdo nic nedozví. Což oni zřejmě věděli a princ Arthas věděl také.“

„Ptali se také na jméno jejich prvního velmistra.“

„Ano? Otázka je.... kterého prvního velmistra? Stále se prý ještě scházejí u hrobu v Darkshire. Ubožáci. Nikdy tam nebyl. Ta hrobka přece patří hlavně jí. Nevědí nic. Lví srdce umřel na Kalimdoru. Nikdy neměl vstoupit do Ashenvale.“

„Proč tedy vlastně odešli na sever? Myslela jsem, že to byl právě on, kdo jim dal rozkaz a kdo Arthasovi podlehl.“

Obrázek


Arthas Menethil

„Zapomínáš na Kirin Tor. To byl tenkrát velice mocný hráč. A stále je. Někteří lidští mágové umí měnit podoby a mají obrovskou moc. Nezapomínej na to. Víš, co si myslím? Někdo z nich je poslal do Northrendu. A zpečetil tak osud Stráže podsvětí. Ona přece chtěla, aby to bylo jinak a měla je vést, když byl Lví srdce na Kalimdoru. Možná, že ani Uther si nepřál spojenecký řád. Možná, že by byli příliš silní. Kdo ví.”

„A proč se to nemohou dozvědět?“

„Zapomínáš už, co jsem ti řekla. Nikdo se nesmí dozvědět, jak zemřel Lví srdce a že neleží v Darkshire. Pověst Darnassu je v sázce. Mohlo by je to dovést až k tajemství Velindy. A mohl by pak umřet víc než jen jeden člověk....“

Scathah poslouchala se zatajeným dechem. Točil se s ní celý svět. Měla pocit, jakoby se propadla dírou v čase a jakoby si moře a nebe vyměnily místo. Dozvěděla se mnoho a ještě více. Jak čas plynul, závoj minulosti se před ní svlékal jako had. Vzrušený rozhovor o minulosti, bitva na Mount Hyjal, příběh lásky a příběh nenávisti, vražda a tragédie, rytíři smrti, události staré i nové. Přestávala rozumět...

Od moře se zvedl vítr a rozfoukal cáry mlhy. Hnal je pryč od břehu a do hlubokého lesa v Darkshore. Měsíc ozářil mořskou hladinu i bílý písek podél břehu. Scathah dál poslouchala jako ve snách.

Najednou ji oslepilo bílé světlo. Jako blesk z čistého nebe. Bylo všude okolo ní. Stála v kuželu stříbřité záře, která se objevila doslova z ničeho. Scathah byla úplně nahá. A neviděla nic.

Okamžitě pochopila, že byla spatřena. Zmocnila se jí naprostá panika. Věděla, jak mocné jsou ženy, jejichž rozhovor vyslechla a jaké mohou být následky. Svět s ní udělal několik kotrmelců. Tma vystřídala světlo. Uvědomila si, že plave zběsilou rychlostí podél dna. Plavala o holý život. Voda i krev ji šuměly v uších. V noze cítila strašlivou bolest. Nevěděla, kam a nevěděla jak daleko. Čas se neskutečně zpomalil. Bolest v nohou tepala a pálila. Letmo nahmátla dlouhí vrhací nůž zabodnutý hluboko do stehna. Přesto plavala dál a dál na širé moře. Voda a dálka. Tma a hlubina. Snad přinese všemu zapomění a minulost pohltí nekonečný oceán....


Část 8.


Scathah se probudila nahá. Bolela ji hlava. Cítila se příšerně. Snad ještě hůře než tu noc na Darkshoru. Pokusila se vstát. Svět se s ní točil. Dřevěné obložení pokoje se zdálo být pohyblivé a plastické. Upadla zpátky na postel a chytila svou hlavu do dlaní. Nepatrně pohnula rty. To, co na pohled mohlo vypadat jako elfí zaklínadlo, bylo ve skutečnosti:
"Už nikdy nebudu pít v hospodě U Lví chlouby."

Obrázek


Hostinec Lion's Pride

Začala se jí vracet paměť. Pobledla ještě více a zahleděla se z okna. Za oknem byly stromy Elwynského lesa. Pak obrátila pohled k hromadě věcí u postele. Bylo tam vše – její lehká drátěná zbroj, batohy, boty, meč i štít, to vše naházené jako seno na sedláckém povozu. Elfka mimoděk zakroutila hlavou jakoby chtěla popřít fakta uplynulé noci - skutečnosti postupně se vynuřující z mlhy zapomění jako když stoupají bublinky z piva. Při té představě dostala křeč do žaludku a potlačila nutkání zvracet. Scathah zopakovala předchozí větu ve svém rodném jazyce, již však bez místopisné specifikace.
Po chvíli ji padnul zrak na stěnu nad postelí. Utrženou kovovou přezkou tam bylo cosi přišpendlené do mezery mezi trámky. Vypadalo to jako kousek pergamenu. Pokusila se vytáhnout tu kovovou věc a ošklivě se řízla do ruky. Zaklela a vzteky nakopla židli u postele. Židle narazila do stolku v rohu místnosti, na kterém stál květináč se zbytky uschlých rostlin. Květináč se zakymácel. Scathah sledovala hypnotickým pohledem jeho podivný, takřka ladný pohyb na hraně.
Rezignovaně odvrátila zrak od hromady hlíny a střepů a znovu se chytila za hlavu. Nakonec sebrala jeden z úlomků a trsy uschlých listů a s jejich pomocí vysvobodila kovovou přesku z dřevěného sevření ve stěně. Ušpinila při tom celou postel. Teprve pak se podívala na svůj meč. Pokrčila rameny a povzdechla si. Četla:
"Musíme si okamžitě promluvit. Beze svědků. Na východ odtud je lesní jezero. Najdeš mě na jednom z ostrovů."
Mlčky obracela cár pergamenu a hledala podips. Znovu pokrčila rameny a zřítila se zpátky do peřin. Zkusila se zamyslet. Nešlo to.
Jedna ze vzpomínek se začala drát na povrch. Napřed proletěla kolem jen jak omatný pocit. Potom se objevila jako podivné podezření a ihned na to jako náhlé sevření útrob. Obavy začínaly nabývat nepříjemně konkrétních obrysů. Scathah přimhouřila oči. Ale ne... Převalila se na břicho a zavyla do peřin.
Scathah již věděla, kdo je autorem onoho vzkazu, i když neznala jeho jméno.


....

"To je hezký meč," řekl kdosi. Scathah okamžitě tasila a zaujala bojový postoj připravena zaútočit. Pod stromem seděl muž ve středním věku, možná i starší. Na sobě měl ošuntělý plášť, tabbard s erbem, na němž byla vyšitá planoucí svíce a jeho výzbroj ležela pohozená opodál. Vedle sebe měl korbel plný pramenité vody a rozečtenou knihu.
"Ale nevypadá zrovna elfsky," pokračoval nevzrušeně. "a navíc jej nebudeš potřebovat."
Muž si odkašlal. Přemýšlel, co říci a byl v rozpacích.
Scathah se rozhlížela kolem sebe jakoby čekala přepadení ze zálohy. Několik let útěků, bitev, pronásledování a skrývání se ji naučilo obezřetnosti.
Muž si znovu odkašlal a pokračoval.
"No...".
Scathah stála nehybně jako socha, jen její oči pozorně sledovaly okolní terén. Všechno ale vypadalo normálně. Vítr vál v korunách stromů, ve větvích zpívali ptáci, hladina rybníka se čeřila. Na druhém straně ostrova zasedla murločí rodinka k snídani a navzájem si přála dobré pochutnání...
"...moji druhové tu nejsou. Buď bez obav. Když se trochu zamyslíš nad dnešní nocí, nebude ti to ani moc divné," muž se rozpačitě usmíval.
"Jsem Tyw. Paladin. Velmistr řádu Strážců podsvětí. Pojď se posadit a napij se vody. Dělá dobře na kocovinu."
Elfka odložila meč a posadila se vedle Tywa. Její zrak sklouzl ke knize, která ležela v trávě. Bylo na ní napsáno: Základy rybaření aneb cesta k věčné blaženosti. Tyw si všiml jejího pohledu a trochu křečovitě se zachechtal. Elfka byla tak mladá a on už toho měl tolik za sebou....
"To, co se stalo dnes v noci, nesmí nikdo vědět," řekl Tyw.
Scathah přikývla a nepozorovaně položila ruku na rukojeť meče. Věděla dobře, co může následovat a sama si nebyla jistá, kdo z nich zaútočí jako první.
"každopádně jsem rád, že jsem nakonec pochopil, proč je v našem řádu tolik tvých sester.... ehm... příbuzných. To jediné si taky pamatuji opravdu dobře. Elune ví proč...."
Další slova mu uvízla v hrdle. Byl v rozpacích.
"Co všechno jsem ti řekla?" zeptala se chladně Scathah. Paměť ji bohužel vypověděla službu ještě před půlnocí.
"Rozebírali jsme poetický název tamté hospody," Tyw ukázal prstem kamsi do lesa na západ a zazubil se.
"Ach, ano. Už si vzpomínám. Lví srdce."
"Kdo byl ten muž?" zeptal se Tyw.
"Váš první velmistr. Jak jsem řekla."
"Jak jsi řekla...." zašeptal Tyw. Opravdu to tak bylo. Některé věci do sebe začaly zapadat. Jeho obličej byl bledý. Všiml si, že Scathah drží ruku na svém meči a je připravená k obraně.
".... zemřel rukou elfů," dokončil větu Tyw.
"Tyranda ho zabila na Mount Hyjalu. Nezemřel rukou nemrtvého krále."
"Jak jsi řekla."
"jak jsem řekla."
"Jak tohle všechno víš?"
Tyw se mračil. Nelíbilo se mu, že ho poučuje mladá elfka, se kterou měl právě... rozhodl se, že to bude nazývat nedorozuměním. Mohla to být léčka nepřátel. Trik ke zmatení jeho hledání. Něco mu však říkalo, že ta mladá duše štvaná větrem času i osudem, mluví pravdu. Mnoho se ten večer dozvěděl o jejím putování a věděl, že nelhala. Osud si umí krutě pohrát, pomyslel si.
Scathah najednou učinila velmi rychlý pohyb. Byla mrštná jako kočka. Bylo to jako blesk. Čepel se chladně zaleskla. Mířila Tywovi přesně na krk. Odskočila však jakoby se odrazila od pavoučí sítě. Scathah málem ztratila rovnováhu.
Okolo paladina se rýsovala sotva viditelná světelná koule. Tyw útok od smého začátku očekával. Za ta léta uvykl faktu, že elfové reagují na téma historie Stráže podsvětí poněkud svérázným způsobem. Pomalu vstal ze země. Věděl přesně, kolik času mu dává jeho magická ochrana. Pomalou chůzi došel k hromadě harampádí opodál, z něhož vytáhl čtvrhranný štít a dlouhý meč s ošklivými, ostrými zuby. Meč vydával studené modré světlo. Díval se na elfku a mlčel. Scathah se před očima vybavil Arthasův obličej tak, jak ji navštěvoval ve snech. Ten muž před ní mu nebyl uplně nepodobný. Lidé jsou tak zvláštní, pomyslela si.
Chtěla zaútočit. Chtěla ho na místě zabít. Věděla, že může prozradit její tajemství elfům a že zná místo jejího úkrytu. Bylo nebezpečné nechat jej naživu. Zároveň věděla, že proti velmistrovi Stráže nemůže vyhrát. Upustila zbraň i štít.
"Mohl bych tě zabít, elfko.... Měla bys vědět, že tohle štítové kouzlo používám s krajní nechutí. Vždycky mi po něm odporně píská v hlavě. Přál bych ti to někdy zažít. A když už mě někdo donutí jej použít, opravdu se pak neznám. Kromě toho... mnoho nechybělo a mou hlavu by si dali jako zákusek... támhle ti."
Tyw vysmrkal jednou dírkou spršku krve do trávy. Pak ukázal rukou směrem k místu, kde měla rodinka murloků cosi jako rodinnou poradu. Paladinovi bylo trochu špatně. Odvykl paladinské magii.
"Ano, mohl bych tě zabít... ale tohle bylo poněkud příliš," přemýšlel.... sám nevěděl, proč vlastně. Léta ve službě ho naučila nebrat si některé věci osobně. Ale některá nedorozumění se nestávají každý den.
"„.... takže tímto tě přijímám do Stráže podsvětí. Dostav se při nejbližším úplňku do Darkshire na náměstí. Bude tě tam čekat náš důstojník. Do té doby se připravuj na své rituální zasvěcení. Když půjdeš do Stormwindské knihovny, řekni knihovníkovi tohle heslo."
Tyw se zarazil. Ušklíbl se a po chvilce pošeptal elfce formuli do dlouhého špičatého ucha.
"Nejsi zdaleka jediná elfka v našem cechu a možná, že ani nejsi jediná, kdo o některých kapitolách historie více než já. Zejména pokud se jedná o tu záležitost na hoře Hyjal. Ocenil bych, pokud by si mlčela tak jako ostatní – tedy tak dokonale, že se ani sám Velmistr nic nedozví. Takhle to aspoň zůstane... v rodině"
Scathah mlčela jako zařezaná.
"A pokud jde o ten zbytek... ten raději zapomeň."
Vrhla na Tywa tázavý pohled. Ale on jen pokrčil rameny a zamyšleně si prohlížel ostří svého meče.
"Tak jako tak.... Kel’thuzad už žere hlínu," dodal na vysvětlenou.
Potom posbíral své věci, sbalil do batohu svou knihu a dopil korbel s vodou. Bez rozloučení se otočil zády a zmizel v křovinách a rákosích na břehu. S hlasitým klením zapadl po kolena do bahna, když se snažil nastoupit do důmyslně ukryté loďky. Malé plavidlo neustále uhýbalo pod jeho vahou.
Hlavou mu vířily myšlenky. Moje velmistrování je myslím u konce, pomyslel si. Nejvyšší čas myslet na důchod a studium. Jaká ironie osudu. Historie má tendenci se opakovat. Nic pro mě. Už jsem udělal dost. A vím dost. Víc toho vědět ani nechci. Když se škrábal do loďky, pořezal si ruku o vlastní meč... Snažil se najít na tom všem něco pozitivního. A nalezl. Konečně věděl, odkud pochází jméno hostince v Goldshire.

....

Scathah zůstala na ostrově po zbytek dopoledne. Přemýšlela, že vezme do zaječích. Zmizí někam daleko, kde ji nikdo nevypátrá. Opustití Stormwind a vyhledá Dark Portal. Odcestuje do pouště Tanaris a zmizí. Nebo se dá k pirátům. Bylo ji jasné, že v blízké době bude opět mnoho cestovat. Tak či onak. Namočila se do pěkné šlamastyky. Ve skutečnosti za ní již rozhodli Bohové. Ale to je jiný příběh...


Část 9.


„Vévoda Lionheart byl naším prvním velmistrem, drahá sestřičko.“
Xénie se podívala na Tywa, otevřela pusu jakoby chtěla něco říct, ale rozmyslela si to.
„Výprava Stráže do Northrendu byl krutý žert, který s námi sehrál Kel’Thuzad. A zaplatil za to. To on zničil Stráž. Nebo to, co z ní tehdá zbylo. Leč skutečná zkáza našeho řádu přišla odjinud. Vévoda Lionheart zemřel na Mount Hyjalu rukou elfí královny Tyrandy. Šlo o srp Eluné, to vím dnes nade vší pochybnost. Vévoda Lionheart a Velinda Starsong k sobě měli příliš blízko. A tak i my jsme měli příliš blízko k tajemstvím, která měla zůstat lidským očím skryta. Jediná, která zná skutečný důvod našeho pádu opravdu dobře, leží na místě našich obřadů. Velinda Starsong je pohřbena lidském hrobě v Duskwoodu. Ano, tam kde se schází náš obnovený řád. Královna Tyranda ovšem skutečně nelhala, když říkala: „Váš Velmistr leží v Duskwoodu.“ Jenže on je pohřben v elfím hrobě. Ve svatyni uprostřed lesa. Pořád ti to nedochází?.“
Xénie mlčela a dívala se do poloprázdné číše s vínem. Za okny krčmy ve Valgardu zuřila bouře a její hlavou zněl hrom a ozvěny pochybností…
„Už ti zatraceně rozumím, má drahá, že nechceš bojovat s Arthasem. Uther nás nepotřebuje a nikdy nepotřeboval. Nikdy jsme nebyli elitní jednotka a náš úkol ležel v Lordaeronu a ne před Ledovým trůnem. Ani po té, co jsme rozbili Naxxramas a srazili Kel’Thuzada na kolena, s námi Uther Lightbringer nepočítá pro útok na Ledovou citadelu.“
„Chtěla bych sdílet tvé nadšení i rozhořčení, bratříčku.“ utrousila čarodějka.
„Víš, obdivuju všechno, co jsi dokázal. Obnovil jsi řád a pomstili jste jeho padlé hrdiny. Ale, nepřipadá ti to teď zpětně… jako by ses ocitl ve špatný čas na špatném místě?“
„Jestli chceš naznačit, že náš boj byl marný, tak nebyl. Nemusíš být přece vždy v první linii. Jsme dobrými a loajálními spojenci Uthera i Stormwindu. Kel’Thuzad je poražen. V očích těch, co nevědí, je naše jméno očištěno. A těm, kteří vědí, už na nás nezáleží. Tady končí moje role Velmistra. Stráž podsvětí je díky své minulosti i současnosti společenstvím hrdinů z celého Azerothu. A to není málo.“
Xénie pozorovala svého bratra mlčky a pak mu položila otázku.
„Vzdáváš se role Velmistra, protože máš pocit že jsi splnil své poslání nebo je to kvůli tomu, co ses během svých putování dozvěděl o Stráži a sám o sobě?“
Tyw chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny.
„Moje cesta skončí tam, kde začala. V Northshire Abbey. Splatím svůj dluh bratru Samuelovi a budu studovat historii. Vyhledej mě za rok nebo za dva a já ti na tvou otázku odpovím.“
Xénie se hořce usmála. Její oči byly mírně zarudlé a trochu vlhké. Tyw si povzdechnul a ještě jednou se zadíval na svou sestru. Na stole mezi nimi ležel balík omotaný kůží. Prošedivělý paladin se beze slova zvednul a zabalil se do pláště. Ve dveřích se otočil.
„Opatruj se. Dnes v noci spím ještě na ubikacích. Za svítání odplouvám.“
„I ty se opatruj.“ zašeptala Xénie a věnovala svému staršímu bratru vřelý úsměv na rozloučenou. Po dnešním večeru, rok po té co se potkali na stejném místě po dlouhém odloučení… ho začala mít ráda.
Xénie seděla dál mlčky v koutě a popíjela další kalich s červeným vínem. Přemýšlela o způsobu, kterým jsou pohřbeni Velinda a vévoda Lionheart. Dumala nad tajemstvími minulosti. Při tom pomalu a neochotně rozbalila balík na stole. Věděla, co uvnitř najde. Velmistrovskou šerpu a insignie. Pomyslela si, že je ta nejméně vhodná osoba, k níž mohl její bratr projevit takovou důvěru a že nemá sebemenší ponětí, komu z obnoveného řádu něco takového svěřit. Možná, že by bývalo lepší, kdyby ten starý dopis zůstal ve zpustošeném Lordaronu navždy, nenalezen. S tou myšlenkou dopila víno, pohledem pokynula svým draeneiským služebným na druhé straně lokálu, že mají volno, a sama se též odebrala na lože. Čekala ji spousta nelehkých rozhodnutí.

Magmothský masiv se propadal do soumraku. Tundru halilo ničím nerušené ticho a stříbrný svit vycházejícího měsíce. Na jednom z útesů stála postava. Měsíční svit se matně leskl na tmavých kovových plátech na jejích pažích a ramenech. Byl to muž. Jeho vzrůst napovídal, že je z rodu lidí, avšak držení jeho těla bylo velmi zvláštní. Stál jako kdyby byl shrbený pod tíhou věků, pokřivený jako kdyby chtěl pokleknout na jednu nohu. Opíral se o velikou obouruční sekeru. Mlčel a bez pohnutí hleděl na východ. Jeho oči planuly studeným bílým světlem.

Nad východním obzorem se v dáli proti nebi rýsovala nekropole Naxxanar. Někde tím směrem bylo tušit odporná a chladivá místa plná mrtvých. Někde tam muž před několika týdny procitnul z nicoty. První okamžiky jeho života jsou spojeny s nekropolí Talramas a jejím pádem. Osamělý pochod Tundrou a jezera pokrytá šedým kouřem. Zvláštní místa a tísnivé ticho.Syčení páry a horká voda. Znovu a znovu si v hlavě promítal, jaké to bylo ležet vysílen a bezmocný ve vařící vodě, která z něj vyplavovala poslední zbytky … čeho vlastně? Nic mu to už neříkalo.

Muž necítil emoce a nedokázal si vzpomenout. Vlastně se o to ani nepokoušel. Neměl vzpomínky v právém slova smyslu. Znal jen informace. Podle nich se měl za několik málo okamžiků vrátit na základnu na další prohlídku. Jeho úkoly byly pro dnešek splněny a další večerní hlídka končila. Fizzcrankovo letiště. To byla jeho minulost, přítomnost a budoucnost.

Byl nemrtvým, původně rytířem smrti stvořeným k zabíjení živých. Byl výsměchem své vlastní minulosti, o které neměl ani ponětí. Byl potupou pro ty, ke kterým byl kdysi připoután. Zničením Talramasu se jeho osud znovu obrátil jiným směrem a vymknul se kontrole. V horkém jezeře v oblasti termálních pramenů Borean Tundry ho našla průzkumná výprava gnomů z nedaleké Fizzcrankovy základny.

Tím končí všechny zbytky vzpomínek i příběh Tywa, vojevůdce a druhého velmistra Stráže podsvětí, který se stal obětí intrik a zrady. Tak jako první velmistr, i on byl oklamán agentem v přestrojení, na dohled od míst, kde Kel’thuzad naplnil osud starého řádu.

Strážci podsvětí však mezi tím přestali hledět do minulosti a vzali historii do svých rukou…

(Zde končí první sága historie Strážců podsvětí)


„Večer, čtrnáctý den po pátém novoluní:
Objekt Tyw opět bez větší poruchy. Prošel všemi vytyčenými body ve vymezeném čase. Odezva dálkového ovládání do dvou vteřin. Dnes provedena údržba na umělé končetině. Neuroalgorytmus normální. Nebývale silná odezva magnetických cívek způsobená zřejmě vlnami černé magie. Kara sem snad pošle nějakého odborníka, ať se mi na to podívá.“

(Úryvek z deníku Fizzcranka Fullthrotla)

... jest pravdou , že historické prameny z celého období pádu Krále Lichů, jsou velmi dobře setříděny a mnohými učenci důkladně prostudovány. Tím více ale oko i mysl badatele musí zaujmouti jistá nesrovnalost v katalogizování historických materiálů, shromážděných jak na naší, tak na ostatních významných universitách.

Nebudu vás, milí studenti, nudit podrobnostmi s datováním a ověřováním chronologie historických pramenů a omezím se pouze na konstatování skutečnosti, že i když je dávné tažení na citadelu Ledové Koruny v Northrendu historicky dobře zmapováno, zprávy o samotné porážce prince Arthase Menethila jsou oproti ostatním materiálům více než kusé.
Nejen mezery v datování zápisů velení jednotek, útočících na Citadelu, ale i odkazy na neexistující dokumety a prázdná místa napovídají, že většina zápisů z tohoto období byla zničena, zjevně s vědomím aliančních generálů a pravděpodobně i tehdejšího krále Stormwindu, Variana Wryna.
Styl a samotný rozsah přepisů a oprav v historických zápisech a dokumetech z bezprostředně následujícího období pak přináší podezření na zásah tehdejší organizace, o jejímž významu v historii Stormwindu samotného máme dosud jen mlhavou představu, organizace obecně označované pouze zkratkou Sl:7.

A ať již si moji slovutní a vážení kolegové na kongresech a v článcích trousí ironické poznámky o fantastech, slyšících trávu růst, s veškerou úctou k akademické obci si dovoluji tvrdit, že zmizelé dokumenty a historické přepisy nám dávají dostatek důvodů k pochybnostem. V souvislosti s pádem samotného prince Arthase, označováného též jako Král Lichů, se v záznamech hovoří jen o tehdejším hrdinovi aliance a významné historické postavě, lordu Tirionu Fordringovi.
I při veškeré imaginaci a úctě k legendám, opřádajícím osobu tohoto šlechtice se mi nechce věřit, že jen on sám pronikl do srdce Citadely a sám porazil tehdy nejobávanějšího protivníka celého svobodného světa. Z dojmu, jakým historické prameny působí, se spíše naskýtá předpoklad, že lord Tirion Fordring měl v této akci přispění nějaké, v té době velmi respektované skupiny bojovníků. A až nějaký čas po této události bylo rozhodnuto veškeré záznamy o této elitní skupině zničit. Zda se tak stalo na základě jejich pozdějších akcí, zrady, či přijeti "nepohodlných" členů, můžeme jen spekulovat.

A co jsem vlastně chtěl, touto malou odbočkou ze studijní látky, studenti, říci? Především to, že je i přes odpor a často i výsměch laické i odborné veřejnosti velmi důležité, abyste si ve své budoucí práci ověřovali i na první pohled jasné a zřejmé premisy vašeho bádání. V historii samotné je ještě spousta bílých míst a na vás je, abyste tyto nezmapované končiny prozkoumali a zaplnili. A nikdo, ani názor sebevětší kapacity v oboru do kterého se pouštíte, Vás nesmí odvést od přísné objektivity pohledu na naše krásné, bohaté dějiny. To je pro dnešek vše, děkuji vám za pozornost.


výňatek z přednášky prof. Arthura de Mordney,
univerzita Stormwind, katedra historie
Obrázek
"Vesper Umbris LF 1 DPS for Heart of Fear, link Marmot or no invite"
Azean
Administrátor
 
Příspěvky: 687
Registrován: úterý 06 prosinec, 2011 20:49
Bydliště: Jirkov


Zpět na Původ a historie - Strážci Podsvětí

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník