Část 1.
Vznik a historie společenstva Stráže podsvětí je dosud zahaleno tajmestvím a je předmětem pátrání některých našich bratří a sester. Víme, že společenstvo Stráže podsvětí (původní název není znám) je jedním z rotříštěných pozůstatků rytířského Řádu stříberné ruky, zřejmě původně jeho diverzní a výzvědnou jednotkou, která někdy koncem Třetí války ztratila velení i spojení s původním řádem. Možná začala žít vlastním řádovým životem tak jako dnes... snad sledující vlastní cíle a pracující pro
své někdejší spojence (Stormwind, Darnassus)... ?
Studium archviních materiálů ve Stormwindu prozradilo, že nějaký čas po Třetí válce snad měla současná Stráž podsvětí za úkol sledování dění v Lordaeronu po vraždě krále Terenase princem Arthasem. Princ Arthas v té době začal hloubit rozsáhlé katakomby v podzemí Lordaeronu. Do této éry spadají počátky Undercity a odtud zřejmě pochází novější a současný název společenství. Na podsvětní bludiště a diverzní boj proti nemrtvým armádám a Scarlet Crusade zřejmě odkazuje také dochovaný řádový erb (svíce zažehnutá v temnotě), alespoň taková je interpretace moderní heraldické encyklopedie uchovávané ve Stormwindu. Přesný význam tohoto symbolu však zřejmě znají jen staří mistři a kde je jim konec, není zcela známo.
Část 2.
Další stopy v minulosti Stráže přeci jen odhalilo pátrání v Eastern Plaguelands. Současní Strážci podsvětí sice již několikrát obrátili na ruby Stratholme, své domělé někdejší sídlo a odpověď nenašli... možná, že už tam dávno žádné stopy nejsou....
.... ze slepé uličky nás vyvedl až duch muže jménem Joseph Redpath. Ten nás odkázal na svého bratra Carlina, který znal někoho, kdo údajně u Stráže sloužil během Třetí války. Plodná spolupráce s Argent Dawn nám v pátrání napomohla i tentokrát. Carlin Redpath nám nakonec neochotně prozradil, že spojení s Řádem stříbrné ruky bylo po Třetí válce obnoveno skrz Tiriona Fordringa. Za povšimnutí stojí, že Carlin redpath o nás zásadně mluví jako o Stráži a slovu "podsvětí" se vyhýbá. Tirion Fordring odmítá říci cokoliv, ačkoliv je zřejmé, že něco ví. Carlin Redpath tvrdil, že Stráž kdysi mívala jednu ze svých tajných základen v Darrowshire v Eastern Plaguelands a že právě zde byly uchovávány poslední zápisy o činnosti a historii Stráže.
Light Hope Chapel, EPL
Určení někdejšího hlavního sídla Stráže a osud zápisů zůstává zahalen tajemstvím. Možná, že ani žádné centrální sídlo neexistovalo. Kam se nakonec poděla stará Stráž podsvětí nám Carlin Redpath naznačil rovněž, ačkoliv to neodpovídá na všechny naše otázky. Z Darrowshire snad (podle něj) byla jednotka odvelena do Northrendu a její záznamy zmizely společně s koncem její základny.
Z toho všeho se zdá nepochopitelné, že Stráž v současné podobě existuje. Výpověď Carlinova nasvědčuje tomu, že naše bývalé vedení skončilo v Northrendu z neznámých příčin. Důvod odvelení těsně před zkázou Darrowshire je pro mě naprosto nepochopitelný. Kdo předal velení tajemnému Draenei jménem Allyeater, co o osudu původní Stráže věděl a proč tak záhy odešel... jaké tajemství se za odchodem Stráže na sever skrývá a proč Tirion Fordring mlčí, je záhada. A kam se poděly záznamy z Darrowshire? Nechci raději ani pomylset, když píši tyto řádky.....
Nejpodivnější na tom všem ale je, že výpověď Carlina Redpath se rozchází se záznamy ze Stormwindské knihovny, které odchod do Northrendu vůbec nezmiňují.
Část 3.
Na Potemnělý břeh na severu Duskwoodu se snášel večer a les se propadal do tmy. Říčka dělící Elwyn Forest od temného lesa na jihu byla toho dne obzvlášť tichá, jen ryba tu a tam občas rozčeřila hladinu.
The Darkened Bank
Sven Yorgen jako každý večer seděl na břehu u táborového ohně a přemýšlel, zda se vůbec ještě někdy vrátí domů, na svou rodnou zemědělskou usedlost. Jeho myšlenky se opět upnuly k jeho ztracené rodině. Duskwood se v poslední době stal velmi temným místem...
Nedaleko zašustilo listí a noční klid narušilo tiché zacinkání kovu o kov. Sven byl bleskurychle na nohou s vytaseným mečem. Do světla ohně vstoupil muž v plátovém brnění v bronzové přilbici a s lněným přehozem obarveným do karmínova, na němž se leskal zlatě vyšívaná pavučina. Sven svraštil obočí.
„Kdo jste?“, zeptal se.
Muž v brnění si bez optání přisedl k ohni a sundal z hlavy helmu. Mohutný palcát, který se mu do té doby houpal za pasem odložil do trávy.
„Tyw,“ řekl, „Pamatujete se na mě, Svene?“
Sven Yorgen si muže pozorně prohlížel, ale neříkal nic.
„Nezdržím se dlouho,“ pokračoval ozbrojenec, „Mám jen pár otázek...“
Muž v plátové zbroji, který se představil jako Tyw větu nedokončil.
„Už si vzpomínám!“, skočil mu do řeči Sven, „Mladý Tyw, z Elwynské stráže. Jste to vy, že? Propána krále, jak ten čas letí. Změnil jste se a ....“
Sven se zamyslel. Konec věty zůstal viset v povětří a rozplynul se jako kouř nad pomalu dohasínajícím ohněm. Aby nějak zaplnil tíživé ticho, Sven se postavil a vykročil směrem k hromadě dříví.
„Něco přiložím na oheň,“ řekl téměř zbytečně.
„Svene, já už přece nesloužím u Elwynské stráže. Copak si nevzpomínáte?“
Sven Yorgen mlčky přikládal a usilovně přemýšlel. Před pár lety potkal mladíka jménem Tyw, který sloužil u Elwyn Guard a měli spolu nějaké kšefty. Matně si pamatoval, že ho poslal na Raven Hill zabíjet nemrtvé a že se ten nenápadný mladík náramně osvědčil. Cestovala s ním tenkrát taková mladá čarodějka...
„Doporučil jste mě do Stráže podsvětí, vzpomínáte?“
Sven Yorgen mírně zbledl, ale v tom šeru to bylo sotva vidět. Tyw na něj upíral pátravý pohled. Nebylo mu to moc příjemné a začal být poněkud nervózní z toho, kterým směrem se může debata ubírat...
„Docela by mě zajímalo proč. A taky co o Stráži podsvětí víte.“
Svenovy obavy se naplnili ještě dřív, než se stačil nadechnout. Mlčel. Díval se do žhavých uhlíků a v hlavě se mu vybavilo několik mučivých vzpomínek. Opět se rozpomněl na svou rodinu, kterou už zřejmě nikdy neuvidí...
„Stráž podsvětí....“ zabručel si pro sebe. Přemýšlel, zda má vůbec na tohle téma hovořit a zda toho ví dost na to, aby to vůbec stálo za řeč.
„Tvoje matka Tricia, byla vzdálenou příbuznou mojí ženy, jestli to nevíš....“ začal hovořit Sven, „Nikdy se ale neviděly. Myslel jsem....“
Vyprávění skončilo velmi brzy. Sven věděl, že začal ze špatného konce. Tyw na něj stále upíral svoji tmavé oči a mlčel. Nechápal a nemohl chápat. Nic nevěděl.
„Vlastně není moc, co bych Vám řekl. Prostě mě napadlo Vás doporučit, protože má mrtvá žena kdysi znala někoho ze Stráže podsvětí. Nevím, co mě to napadlo... Víte, možná vzpomínky. Kdo ví. Moje žena občas jezdívala až za Darkshire pečovat o nějakou hrobku.“
„Nějako hrobku?“ Tyw se zájmem zvedl obočí.
„Ano. Nikdy jsem ji neviděl. Myslím si ale, že to má něco společného se Stráží podsvětí.“
„To nejspíš má,“ poznamenal Tyw, „podle mě to je hrobka některého z našich velmistrů. A podle všeho žádný moc dlouho na živu nevydržel.“
„Chápu,“ řekl přiškrceným hlasem Sven. Povzdechl si a zamyslel se. Něco málo o Stráži podsvětí od své ženy už slyšel. Neptal se ale. Věděl, že by mu to nikdy neřekla. Občas se setkávala s jejich posly na okolních polnostech. Neviděl to sice rád, ale nikdy by ho nenapadlo, k jaké tragédii to může vést.
„Vlastně.... je hrobka vašeho prvního velmistra, Tywe,“ řekl Sven.
„Jak to víte?“
„Vím to, protože jsem zaslechl několik rozhovorů, které jsem asi slyšet neměl.“
Sven se nervózně přehraboval v ohni dlouhým zakřiveným klackem. Rozhodl se, že řekne i ten zbytek toho málo, co věděl.
„Za mou ženou chodívali poslové ze severu. Podle všeho to mělo co dělat s tím pietním místem. Protože jsem několik těch rozhovorů částečně slyšel, zaznamenal jsem i skutečnost, že první velmistr Stráže podsvětí je už dlouhou dobu pochován právě tam...“
„Ano, to jsme se domnívali také,“ skočil mu do řeči Tyw, „Něco takového naznačují i pamětníci ze zpustošeného Lordaeronu.“
Sven Yorgen neodpověděl. Stále se díval do ohně. Zakřivenou větev nakonec zlomil na půl a přiložil ji na oheň.
„No ... a pak jednoho dne chodit přestali. Buď zemřeli nebo odešli. Uběhli dva až tři roky. A ten den, kdy má žena zemřela, za ní opět někdo byl. Bylo to opravdu divné. Ten muž byl totiž elf. Za mou ženou nikdy elfové nechodili. Kdo ví, odkud byl tenhle. Nicméně... zaslechl jsem i jeho jméno... Ashenvale.“
Tyw se pousmál.
„To je všechno co víte, Svene?“
„Ano. A upřímně jsem rád, že toho nevím víc,“ zachmuřil se starý farmář.
„Víte, Svene.... moc tomu nerozumím.“
„Ani já ne.“ Přiznal se Sven
„Ale jedno vím jistě."
„Ano?“ zeptal se farmář.
„Ashenvale není jméno osoby. Ashenvale je totiž... jméno místa. Je to elfí les na Kalimdoru.“
Chvíli bylo ticho. Oby muži mlčky zírali do plamenů. Uběhlo několik minut.
„No... už jsme Vás zdržel dost, Svene. Raději půjdu. Mám se dnes ještě setkat s naším velitelem Zababou v Goldshireském hostinci. A potřebuju si zařídit pár věcí. Děkuji, že jsem si s Vámi mohl popovídat.“
Tyw se s farmářem kvapně rozloučil. Jejich loučení bylo stejně rozpačité jako setkání. Odejít tak brzy nebylo zrovna zdvořilé, ale Tyw neměl času nazbyt. Osedlal koně a odcválal na jih směrem k mostu do Westfalu.
Sven Yorgen
Sven Yorgen u ohně osaměl. Stále zíral do plamenů a nořil se do vzpomínek. Dnes neměl moc dobrý den. Hrůza z Raven Hill obchází čím dál blíže a Duskwood je den ode dne horším místem k životu. Na svou farmu už se asi nevrátí. Goldshire, pomyslsel si. Goldshire.... Tam bych se mohl odstěhovat.
Část 4.
Byl to onen slavný a krásný den, kdy byli Nelwara, Nicevenn a Gondar pasováni do stavu rytířského a stali se templáři našeho řádu. Slavnostní shromáždění společenstva bylo ten den obzvlášť pěkné a milé. Sešlo se nás mnoho a vyslechli jsme mnohá vyprávění a novinek z našich dalekých cest.
Ještě ten den jsem se vydal na sever do Western Plague Lands navštívit hrobku Uthera Lightbringera, zakladatele řádu Stříbrné ruky. Gondar se uvolil, že mne bude na cestě doprovázet a pohovoří s tamním knězem. Čekala nás velmi dlouhá cesta. Western Plaguelands je smutná a nebezpečná země a cestování ve dvou je přes ni mnohem příjemnější. Osedlali jsme koně a vydali se vstříc zničené zemi....
Setkání s knězem bylo poměrně krátké, neboť starý elf nejevil příliš ochoty do vyprávění. Potvrdil však naší domněnku o tom, že Darrowshire dříve Řád využíval a že Stráž podsvětí zde měla „jedno ze svých sídel“. Tím mě ubezpečil v přesvědčení o tom, že Stráž podsvětí neměla jediné centrální sídlo. Odkázal nás také na nedalekou podzemní kobku obývanou nemrtvými, o které se domníval, že mohla dříve sloužit stejnému účelu. Je zjevné, že nám neprozradil vše, co nám prozradit mohl. Neochota, se kterou se setkávám kdykoliv se ptám na Stráž podsvětí, mě začíná znepokojovat.
Navštívili jsme jedno místo, které kněz označil jako jedno z možných sídel Stráže. V této kobce jsme našli několik zbytků zničených a ohlodaných záznamů a svitků. Museli jsme se k nim ovšem probít velkou skupinou nesmírně dotěrných oživlých mrtvol a musím říct, že to nebyl boj zrovna jednoduchý. Bylo to strašné místo s ještě strašnějšími obyvateli. Dlouho jsem v této zemi nebyl a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na to, že v ní nepotkáte živou duši....
Ze záznamů jsme se nedozvěděli nic nového. Ve skutečnosti tam nebylo o Stráži podsvětí vůbec nic. Starý kněz nás na to místo poslal nejspíš proto, aby se nás zbavil. Objevili jsme však list psaný starým elfským jazykem a velmi úhledným, jemným, snad ženským rukopisem. Mám tento podivný list schovaný v bezpečí. Chystám se vydat se s ním za elfy na Darnassus, aby mi ho přeložili. Jakmile dokončím své učení v kování zbraní a brnění, odcestuji na čas na Kalimdor. Nevím, zda ten obsahuje něco přínosného. Ale fakt, že je napsán dávno zaniklým jazykem a přitom vzniknul v době posledních deseti let a našel se tam, kde se našel, je zarážející.
Včera jsme se s Gondarem sešli na našem tajném místě. Ptal se mě, zda jsem obdržel dopis, v němž bylo chvatně naškrábáno pár poznámek. Byly to poznámky onoho kněze, které od něj dostal druhý den Stormwindskou poštou a které mi obratem přeposlal, aniž by je studoval.
Neobdržel jsem nic. Což je nadmíru podivné. Může to znamenat dvě věci.
Buď je Stormwindská pošta nespolehlivý šlendrián a nebo.... se někdo, komu se nehodí naše pátrání, dozvěděl že jsme něčemu na stopě. Popravdě řečeno tomu vůbec nerozumím.
Část 5.
Muž oděný do plátové zbroje kráčel po mramorovém dláždění napříč Darnassem. Dlouhé černé vlasy mu splývaly po tváři a jeho pohled byl upřený někam ke střechám okolních domů. Do elfí metropole nedávno zavítalo jaro a vzduch byl prosycen vůní květů, která přímo vybízela poutníky, aby ji nasávali plnými doušky.
Ozbrojenec pomalu dokráčel k Měsíčnímu chrámu bohyně Elune. Odložil mohutný palcát i štít. Věděl, že je předem ohlášen a vítán. S poněkud plachým úsměvem vstoupil dovnitř. Způsob, kterým si prohlížel chrámové prostory prozrazoval, že toto místo již dlouho nenavšívil a z pozadí paměti se vynořují nějaké příjemné vzpomínky...
„Kdopak jsi a čeho si žádáš, poutníku?“, oslovila ho tichým hlasem překrásná elfka s lesklými, modrými vlasy. Byla oděna do překrásných modrých šatů. Vypadala mladě a pouze hloubka v jejích očích prozrazovala, že na Kalimdoru již viděla mnoho zim.
„Buď pozdravena, ctihodná matko Tyrando,“ odpověděl muž a hluboce se uklonil, „moje jméno je Tyw. Pocházím ze Stormwindu. Před několika hodinami jsem připlul přes velké moře. Snad pamatuješ na dobu před několika lety, kdy jsem pracoval pro Elwynskou stráž jako vyslanec na Darnassu.“
„Ach, ano,“ Tyrande Whsiperwind, představená Měsíčního chrámu se doširoka usmála.
„To víš, že si vzpomínám. Tenkrát jsi nám hodně pomohl. Nejen mně a mému řádu, ale i všem darnassiánským kaldorei. Co pro tebe mohu udělat, příteli elfů?“
„Vidím, že jdeš rovnou k věci,“ řekl Tyw a opětoval její úsměv.
Tyranda se zasmála, ale neřekla nic. Upírala svoje oči na Tywa a nechala tu otázku viset ve vzduchu. I přes její vřelé přijetí bylo jasné, že nemá v úmyslu ztrácet čas.
Tyrande Whisperwind (War of the Ancients Archive)
Tyw vytáhl z vaku u pasu starý zažloutlý a pomuchlaný cár papíru a podal ho Tyrandě.
„Připadá mi, že je tu napsáno něco starou elfštinou. Tím podivným písmem, které jsem tu a tam zahlédl na starých monumentech a rozbořených elfích chrámech.“
Tyranda si zběžně prohlédla list a přikývla: „Ano, je to přesně tak.“
„Ale ten list při tom vůbec není starý. Byl napsaný před několika lety,“ podivila se.
„Potřeboval bych ten text přeložit. Mám důvod se domnívat, že má nějaký význam pro můj cech,“ řekl Tyw
Tyranda neodpověděla a list rovnou nahlas přečetla:
Pro V. S.
Drahá V., věci na Sluneční louce se obracejí k zlému. Z průsmyku přichází stín. Nevíme, zda udržíme věčný odpočinek tvého milovaného. Naše slavnost se odkládá. Zůstaň v Ashenvale. Není tu pro tebe bezpečno. Chtějí tu věc. V žádném případě neopouštěj Kalimdor.
Tvoji přátelé z Lordaeronu
Tyw mlčky vyslechl překlad do obecné mluvy a pokýval hlavou.
„Příliš tomu nerozumím, ale některé věci dávají smysl,“ řekl na to, „jako obvykle více otázek než odpovědí.“
Zachmuřil se. V hlavě si opakoval slova, která právě vyslechl. Nechápal, proč dopis adresovaný někomu na Kalimdoru, našel v jižním Lordaeronu založený v knize pohozené na stole v kobce obývané nemrtvými. Nedávalo to vůbec žádný smysl.
Tyranda mu mlčky podala papír a její úsměv zmizel.
„Nevím, co přesně to je za dopis, Tywe. Říkáš, že to má něco společného s tvým cechem? Nevěděla jsem, že někdo z Elwynské stráže vedl tajnou korespondenci s Ashenvalem. Nevěděla jsem ani, že jste působili na Lordaeronu. Je to celé divné.“
„Ale matko,“ odpověděl Tyw, „Já už pro Elwynskou stráž nedělám. Stal jsem se velmistrem řádu Stráže podsvětí.“
Tyranda věnovala Tywovi pevný a vážný pohled. Chvíli si hleděli do očí.
„Vidím, že jsi toho zřejmě hodně prožil, od té doby, co jsi navštěvoval posvátný přibytek Elune.“
Tyw přikývl, ale neřekl nic.
„Tywe, pojďme se projít do Posvátného háje a pohovořme si. Nemám příliš času, ale něco mi říká, že vyprávění o tvých cestách může být velmi zajímavé. Miluju příběhy z Východních království.“
„Bude mi ctí, matko,“ řekl Tyw a uklonil se.
Ve skutečnosti si nebyl úplně jistý, co je příčinou toho náhlého obratu v konverzaci. Když přišel, byla Tyranda sice milá, ale strohá a formální a zjevně chtěla mít audienci co nejdříve odbytou. Nyní mu nabídla společnou vycházku, začala se zajímat o jeho dobrodružství a byla méně formální.
Poněkud zneklidněn opustil chrám po boku matky představené a zvažujíce každé slovo začal své vyprávění....
Část 6.
Čas v Ashenvale jakoby ani neplynul. Mohutné stromy pomalu ohýbaly své větve a šepot listí v korunách se mísil s časem, který se jen líně převaloval zelenými údolími. Nad elfím lesem se pomalu smrákalo a nad jezírky se začala tvořit mlha. Skrze listoví začaly padat jemné kapky deště a vzduch zavoněl podzimem. Byl to jiný podzim než v Lordaerovu a Elwynském lese. Voněl kouzlem a elfí dlouhověkostí.
V zapadlém údolí nedaleko Astranáru mlčela elfí strážnice a nechala se skrápět sílící večerní přeháňkou. Její tvar zrcadlila hladina jezera, kterou jen tu a tam zvlnila žába nebo vodoměrka. Z dálky bylo možné rozeznat na úpatí věže krátké schodiště a na něm jakýsi nepatrný pohyb. Když jste se podívali blíže, bylo možno spatřit dvě postavy, jak pomalu kráčejí po schodech ke vchodu. Na chvíli se zastavily a vzrušeně gestikulovaly.
Teprve kdybyste se podívali úplně zblízka, zjistili byste, že spolu hovoří muž a draeneiská žena. Muž byl oděný do plátové zbroje, na zádech měl zlatavý štít a u pasu se mu houpal velký palcát. Vysoká štíhlá draeneika byla oblečena do elegantní róby a opírala se o vysokou zdobenou hůl. Pokud byste je chtěli sledovat dále, museli byste s nimi do nitra věže a neslyšně kráčet vzhůru.
„Ano, Tywe. Ultor s Narokem se vrátili zpátky do Stormwindu, je to pár týdnů co jsem s nimi hovořila. Myslím, že práce ve službách Darnassu měli oba po krk,“ říkala draeneika, zatímco oba stoupali po schodech. Od vrcholu věže už je dělil jen krátký úsek.
„To chápu,“ odtušil paladin, „někdo tam ale pracovat musí. Potřebujeme zprávy. Nicevenn, prosím tě.“
„I kdyby přede mnou všichni Naaru klečeli na kolenou, nepůjdu tam,“ odporovala Nicevenn, „je to strašně daleko od našeho cechu, daleko jsou od sebe i domy. A kromě toho...„
„Kromě toho co?“, zeptal se Tyw už poněkud podrážděně.
„Kromě toho je tamní móda naprosto nemožná!“ vypálila Nicevenn.
„S tím bych si tedy dovolila nesouhlasit,“ ozval se jiný ženský hlas. Jeho majitele však nebylo vidět. Tyw s Nicevenn mezi tím došli až na vrchol věže a rozhlíželi se kolem. Původce hlasu nebyl nikde k nalezení.
„Rillien, nedělej nám tyhle věci. Víš, jak se vždycky leknu,“ řekl už trochu unaveně Tyw, ale zároveň se usmál. Elfí kočku měl moc rád a byl šťastný, že ji znovu... povzdech si.
„Prosímtě, můžeš se nám ukázat? Vůbec nevím, kde jsi. Nevidím tě,“ řekla Nicevenn.
V koutě rozlehlé plošiny se náhle objevila krásná elfka a potichu se smála.
„Jdete pozdě,“ řekla beze stopy výčitky, „Naštěstí ne moc. Melyria tu bude každou chvíli.“
Všichni tři se srdečně přivítali a posadili se na zem. Nějakou chvíli se jen tak dívali na vycházející hvězdy nad jezerm. Uplynula možná hodina, než na schodech zazněly tiché kroky.
„To bude Melyria“, zašeptala Rillien.
„Lucerna svítí i v noci,“ ozvalo se ze spodních pater věže.
„Až do rána,“ řekli současně Tyw s Nicevenn.
Na plošině se objevila vysoká elfka v kovové zbroji. U pasu měla dva štíhlé meče. Ostří jejího pohledu bylo jejich nebezpečným zrcadlem. Ani její hlas nebyl příliš přívětivý.
„Buďte pozdraveni. Jsem Melyria. Kdo jste vy a co chcete?“
„Rillien s tebou nehovořila?“ zeptal se Tyw. Elfky ho vždycky dokázaly znejistit.
„Ano, hovořila. Ukažte mi ten dopis a peníze, ať je to rychle vyřízené.“
Tyw zapálil svíci a nakapal z ní trochu vosku na studenou podlahu. Připevnil svíci tak, aby hořela kolmo. Podařilo se mu to hned na druhý pokus. Svíce začala hlasitě prskat a vypadala, že každou chvíli zhasne. Z nočních stínů se vynořily jejich tváře a v očích se odrážel malý plamínek.
„Koboldí šunt...“, procedil Tyw mezi zuby. Nicevenn na něj sykla, ať je zticha. Rillien se usmívala.
Tyw vytáhl z vaku dopis a podal jej Melyrie současně s váčkem zlatých mincí.
„Já se jmenuju Tyw. Pocházím z jednoho opatství nedaleko Stormwindu. Se mnou přišla kněžka Nicevenn z Draenoru. Chceme znát odpověď na naši otázku, kterou už jistě znáš.“
Melyria neříkala nic. Vzala peníze a zírala na dopis. Pak se podívala na jeho přepis do obecné řeči.
„Tohle psaní jí poslal někdo z vašeho cechu?“, zeptala se.
„Vypadá to tak,“ připustil Tyw.
Melyria se zamračila.
„Pokud já vím, říkali jí ať se s vámi nestýká. Že z toho budou jenom potíže. A jak to nakonec dopadlo? Všichni odešli do Northrendu a co se s nimi stalo, víte asi vy sami nejlíp.“
Do jejích slov se poprvé vkradl stín nejistoty a strachu. Pátravě se zahleděla na Tywa, jakoby chtěla z jeho očí vyčíst každý pohyb jeho duše. Ticho bylo tíživé. Napětí hmatatelné. Stejným způsobem si začala prohlížet i ostatní.
„My tři jsme v Northrendu nikdy nebyli,“ prolomil Tyw mlčení.
Melyria nic neříkala. Stále všechny pátravě zkoumala, jako by něco hledala. Nebylo to však nic na jich zbroji nebo oděvech či tvářích. Hledala v nitru a hluboko.
Nakonec se k Tywovi naklonila a pošeptala mu něco do ucha.
„Tak se jemnovala, paladine. Jsem si jistá, že dopis byl adresován ji. Je to už hodně dlouho, co v těchto lesích naposledy zněla píseň hvězd...“
Poslední větu řekla spíše sama sobě a v hlase byl znát smutek. Byl to ten druh nostalgie, který cítíte, když vzpomínáte na někoho, kdo se už nikdy nevrátí.
„Moc jsme ji milovali. Odešla kvůli jednomu z vás. Přeplavila se přes moře. Cestovala džunglí i horami. Hledala váš řád. A měla tu věc u sebe. Mířila k Průsmyku smrti. Chcete-li zemřít také, hledejte odpověď právě tam.“
Tyw, Nicevenn i Rillien hleděli na Melyrii mlčky.
„Nejspíš vůbec nerozumíte tomu, co říkám, že? A to máte mezi sebou elfku. V Dalaranu by vám určitě taky nic neřekli, stejně jako Tyranda. Z vaší slávy a moudrosti zjevně nezbylo nic. Jste pár opuštěných ubožáků, co se bezcílně potlouká po světě a šťourá se do věcí, o kterých nemá ani ponětí!“
„Cože?“, řekl Tyw. Na nic jiného se nezmohl.
„Jak jste naivní! Všichni zemřete a pak možná pochopíte. A to bude zatraceně pozdě! Však oni si vás najdou...“ řekla Melyria a rychlým pohybem skopla svíci, která okamžitě zhasla. Na věži v tu chvíli propuklul chaos.
Všichni tři překvapení poutníci vstali najednou. Tyw vrazil potmě do Nicevenn, která vykřikla a málem porazila Rillien, když se zrovna proměňovala v kočku. Ve vzniklém zmatku se Melyria ztratila z plošiny. Běžela rychle dolů po schodech a rychle unikala z dosahu i doslechu.
„Počkej!“ volala na ní Rillien, „stůj! Co to má všecko tohle znamenat? Kam běžíš?“
Odpověděl jí však jen zvuk rychle se vzdalujících kroků a tiché kuňkání žab od nedalekého jezera. Nad vrcholky stromů začal vycházet měsíc.
„Tohle nebylo dobré,“ řekl Tyw.
„Ne,“ souhlasila Nicevenn.
„Ne, to není a nebude dobré.“ zašeptala Rillien nyní již proměněná v šelmu. Její oči ve tmě žhnuly jako uhlíky a pronikaly hustou tmou.
„Je čast vrátit se domů,“ řekl Tyw pochmurně.
